Alexej Charvát, v hudební branži známý jako Aleš, je kontrabasista, baskytarista, zvukový mistr, hudební producent a od roku 2014 majitel vydavatelství Amplión Records. Narodil se 16. března 1952 v Olomouci. Nikdo z rodiny nebyl muzikant, k hudbě ho přivedl bigbít z ulice. V Olomouci chodil na hodiny klavíru a ve školní kapele hrál na kytaru a zpíval. V roce 1969 byl jeho otec, voják z povolání, přeložen do Prahy. Na pražské průmyslovce mu spolužák Vladimír Vandrovec, který sháněl basistu do své kapely, strčil do ruky bráchovu starou českou baskytaru. Charvát o tom později napsal: „tím určil celý můj život“.
Několik let jezdil po zábavách s rockovým repertoárem, než mu kamarád přivezl ze Západu desky Milese Davise a první album Weather Report s Miroslavem Vitoušem. Sehnal si kontrabas, dva měsíce cvičil a přihlásil se na Lidovou konzervatoř, předchůdkyni dnešní Konzervatoře Jaroslava Ježka, kterou absolvoval v roce 1975 v oborech kontrabas a baskytara. Zásadní pro něj byla hodina souborové hry a improvizace Karla Velebného. Velebný ho zval na záskoky do svého SHQ a přivedl ho do jazzového klubu Parnas na Smetanově nábřeží, který začal fungovat v lednu 1977. Charvát tam hrál i dvacet dní v měsíci jako domovská rytmika s bubeníky Jaromírem Helešicem, Milanem Vitochem nebo Vladimírem Žižkou a sám klub označil za svou „jazzovou univerzitu“. Když se Parnas v září 1982 přestěhoval do podzemí paláce Metro na Národní třídě, převzal po nemocném Velebném dramaturgii klubu a vedl ji až do jeho zániku kolem roku 1988. S Velebným spoluzakládal i jazzový soubor Tlön, z něhož později vznikla skupina Via Jazz.
Profesionálem se stal koncem sedmdesátých let. V den, kdy dostal nabídku od Milana Svobody, odešel z místa konstruktéra v národním podniku Mikrotechna, a z hrozby prokurátorem za nedodrženou výpovědní lhůtu ho vysekal dopis Karla Velebného, že je „talentovaný a pro jazzovou scénu nepostradatelný“. V Kvartetu Milana Svobody, kde vystřídal Ondřeje Soukupa, pak strávil osmnáct let (alba Okno dokořán 1984 a Dedication 1990, zájezd do Indie v listopadu 1989) a byl kmenovým basistou Pražského big bandu včetně jeho česko-polské sestavy (Reminiscence 1980, Poste restante 1982, Interjazz 5 1986, koncert k dvacátému výročí v Lucerně 1995). Souběžně hrál v kapelách Rudolfa Daška, Evžena Jegorova a Michala Gery, dva roky v triu Jiřího Stivína s Alanem Vitoušem, v triu s Gabrielem Jonášem a na deskách Evy Olmerové (Vítr rváč 1984) a Jany Koubkové (Bosa 1985). Podle vlastních slov byl „stabilně ve čtyřech pěti kapelách najednou“ a jamoval se všemi ostatními. V roce 1984 si sám vyjednal stipendium na bostonské Berklee, týden před odletem mu ale ministerstvo kultury odebralo pas. Na letní kurz se tam dostal až o deset let později.
Od roku 1985 se jeho jméno pojí s Lubošem Andrštem: hrál v jeho Blues Bandu s Peterem Lipou (Škrtni, co se nehodí 1987, Blues Office 1988), ve fusion skupině Krátké spojení (Plus-minus Blues 1988) a v duu. Když Michal Prokop obnovoval Framus 5, přijal Andršt nabídku jen s podmínkou, že vezme Charváta s sebou. Tím Charvát definitivně přesedlal z kontrabasu na baskytaru (Snad nám naše děti… 1989, Až si pro mě přijdou… 1990) a, jak říká, „vplul na rockovou scénu“. Následovaly nahrávky s ASPM Jana Spáleného (vedle basy také akordeon a klavír), s Nerezem, Sestrami Steinovými, Pavlou Milcovou, Triny, Petrem Linhartem a dvanáct let s Věrou Martinovou. Za vrchol své hráčské dráhy považuje dvojalbum Deža Ursinyho Ten istý tanec (1992). V polovině devadesátých let natočil vlastní autorský projekt Svengali: Zpět do snu (P&J Music 1994, s Radkem Kramplem, Peterem Binderem, Michalem Gerou, Františkem Kopem a Dežem Ursinym) a s Mikolášem Chadimou a Peterem Binderem album Pseudemokritos (1996, reedice na LP 2022). Jako hráč se podílel zhruba na stovce alb. Koncertovat a nahrávat jako basista postupně přestal ve druhé polovině nultých let, naposledy ve formaci Kateřiny Šarközi a v kapele 29 Saiten písničkáře Petra Linharta. Jak sám říká, „na stará kolena“ si koupil Fender Jazz Bass, který ráno cestou do studia pozdraví, „ale jinak ani notu“.
Studio Svengali si vybudoval v první polovině devadesátých let v pražských Nuslích. Název mu poradil vibrafonista Radek Krampl s odkazem na stejnojmennou desku Gila Evanse a Charvát přiznává, že o studiu snil už jako kluk, když ve škole vyměňoval žvýkačky za gumy, na které si maloval cívky a skládal z nich magnetofony. Studio zpočátku živila televizní postprodukce a reklama, postupně se přesunulo k jazzu a alternativě a v roce 2006 ho rozšířil o samostatné masteringové pracoviště Svengali Master Sound. Jeho mixem a masteringem prošlo přes sto nahrávek napříč žánry: od remasterů Emila Viklického s Billem Frisellem, Jiřího Stivína s Pierrem Favrem nebo Olympicu přes Martu Kubišovou, Hanu Zagorovou, Yellow Sisters, Tara Fuki, Toxique, PSH, Vladimira 518 a The Plastic People of the Universe (Maska za maskou 2009) až po NOCZ s Ivou Bittovou, portugalský label Clean Feed nebo album Milana Kohouta a Jaromíra Honzáka Vztek (2024). O zvuku i psal: pro časopis Muzikus testoval nástroje a techniku a v roce 2006 pro něj sepsal sedmistránkovou studii o masteringu, vedl také semináře o práci v Pro Tools. Basisté mladší generace ho uvádějí mezi své učitele. Filip Spálený vzpomíná, že „nejdůležitější věci, jak se baskytara drží a jak vyrobit na snímačích ten správný zvuk“, mu ukázal právě Aleš.
S Amplión Records je spojený od druhého titulu vydavatelství, debutu Vertigo Quintet (2005), který smíchal a zmasteroval a který získal Anděla v kategorii jazz a blues. Zakladatelka labelu Lucie Kukulová o něm v roce 2008 v časopise Harmonie řekla: „Aleš je nejen výborný zvukový mistr, ale především nejlepší producent. Je to on, kdo má hlavní slovo.“ Od té doby prošla jeho rukama většina katalogu (Vertigo Quintet Live U Staré paní, Zuzana Dumková, Limbo, Ridina Ahmedová, NUO) a v roce 2014 vydavatelství převzal. Pod jeho vedením Amplión vydal mimo jiné Between the Lines Pavla Hrubého (2014, nominace na Anděla), Pozdní sběr Milana Svobody (2016, kde se po letech sešel se svým někdejším kapelníkem už jako producent), alba Michala Nejtka, Tellemarkk, Heterofónu, Inner Spaces, Emila Viklického s Pavlem Hrubým (Between Us 2020, Live at Jazz Dock 2025), Františka Kopa (Chillies 2022, Concrete Dreams 2024), Limba (Spirit of Chaos 2024, nominace na Anděla), Los Quemados, Osmosis a Veroniky Vítové. Sám vymyslel improvizační kvartet Phoenix (Michal Nejtek, Pavel Hrubý, Jaromír Honzák, Daniel Šoltis), který v roce 2015 bez příprav zavřel na dva dny do studia Sono, a jeho pardubický koncert v roce 2018 vlastnoručně natočil, sestříhal a smíchal. Z jeho podnětu vzniklo i živé album dua Viklický a Hrubý z Jazz Docku. U většiny titulů je podepsaný jako producent, mix i mastering a Jazzport o něm píše jako o „zvukovém mágovi“. Michal Nejtek to shrnul takto: „Aleš respektuje muzikanta a jeho názor, někde poradí, ale sám se nechá inspirovat a změní svůj názor, je-li to třeba. Je to ideální producent.“ Dvacet let vydavatelství oslavil v říjnu 2024 koncertem v pražském Jazz Docku.
Svou cestu od basy ke studiu komentuje s nadhledem: „Mám v sobě sebedestruktivní jednotku. Když se v nějakém oboru dopracuji na nějakou docela dobrou úroveň, tak ho opustím.“ A dodává: „Nemůžeš v životě být pořád stejný, to v mém chápání světa prostě není možné.“
